Tradice pokračuje!

31.12. 2017/1.1.2018:

Tentokrát proběhlo vše bez narkózy, čili při plném vědomí všech účastníků.

Na Silvestra se, bohužel, úplně pokazilo počasí, teplota šla rychle nad nulu a pršelo nebo mrholilo.

Ale večer se vyjasnilo, svítil naplno Měsíc a začal foukat vítr, který nás asi zachránil.

Odchod jako vždy před desátou, hned první klouzání byl na parkovišti pod Zámečkem a na prvním úseku silnice k bývalému háčkovému vleku. Metoda postupu: 2 kroky vpřed, po jednom do strany a vzad, výsledná rychlost tedy ne příliš závratná. Naštěstí se pak vprostřed cesty objevil měkčí sníh, a tak jsme okolo Šturců (obydleno) a Hlaváčů (pusto a prázdno) dorazili pod stoupání již relativně v pohodě.

Na stoupání k zatáčce bylo místy jen mokro, takže ztráta nevzrůstala. A od zatáčky byl souvislý sníh, který se jen občas propadal. U obou členů výpravy stejně, zřejmě poměr váhy 68 kg a plochy pohorky velikosti 41 je stejný jako pro 85 kg a botu 44,5.

Jelikož se množí dotazy, co to je na snímku nahoře, tak to je pramínek nad sedlem Prenetu v tom největším stoupání. /O.S. 7.1.2018/

Na hřebenovce se pak začal projevovat blahodárný vliv větru – na otevřených místech se to vůbec nebořilo, v lesíkách byl sníh měkký, ale díky předchozímu rolbování to nebylo moc hluboké. Tady bych se chtěl omluvit všem Novorčním lyžařům, občas jsme asi šlápli do zbytků stop.

A tak to šlo jako na drátkách: rozcestí Na sjezdovce (výškový údaj ještě pořád nikdo neopravil, spíše než 1013 bych tam viděl 1113, nebo 1130)

Pak ten vždy dlouhý úsek k rozcestí modré:

A za 8 minut 12 jsme byli nahoře – i tady je výška trochu špatně, já věřím na dobře zapamatovatelný údaj 1234,5 metrů.

Letos úžasný přehled o počtu vystřelených rachejtlí na české i německé straně, je to každý rok delší a rozsáhlejší. Libor – dorazil společně s Michalou, Míšou a Ondřejem II modrou diretisimou – poznamenal, že za ty prachy bychom měli pěkného Rojsrojse – každý svého.

Sestup byl náročný, „modrá je dobrá“ a hluboká

Chviličku (na jednu lahvičku) jsme pak s Kačkou pobyli v Klubu přátel florbalu v prostorech někdejší Dračí vily. A v půl třetí jsme šli po peřin.

Obrázky jsou letos nové, a ačkoliv Měsíc svítil celou dobu, nepodařilo se mi přesvědčit můj foťák, aby vyfotil něco slušného bez blesku – třeba krásný pohled na Hojsovku zhora. A tak si ho budeme jen pamatovat.

A snad za rok zas.

zapsal Ondra Rychtář.

P.S. Hned 5. ledna jsme na lyžích vyrazili na místo činu, a zapomenuté víčko od krabice s jednohubkami (samozřejmě rybacími) jsme našli. Radost jsme se pokusili zobrazit.